Scénická provedení

Janáčkovy lásky: Živá paměť hlasu, těla a země

Ve dnech 6. a 7. května 2010 uvedla Filharmonie Brno v rámci abonentního cyklu Jeunesses musicales scénické provedení písňového cyklu Čierna zem pod názvem Janáčkovy lásky. Večer věnovaný úpravám lidových balad a písní Leoše Janáčka přinesl divákům zážitek na pomezí koncertu, divadla, obřadu a existenciální výpovědi.

Už samotné uspořádání sálu v Besedním domě překvapilo: diváci zasedli na jeviště, zatímco akce se odehrávala v prostoru běžného hlediště. Zadní balkony sálu se tak staly součástí výtvarného prostoru scény a umožnily světelně-symbolickou práci s hloubkou a vertikalitou. V levé části sálu byl rozestavěn komorní orchestr Opera Diversa pod vedením Marka Čermáka. Výrazné místo zaujímaly dva cimbály a harmonium, jejichž zvuková barevnost určovala charakter celého večera. Vpravo se tyčila černá jevištní kostka. Strohá, univerzální, zároveň rituální.

Významnou roli hrálo světlo: střídalo se od bledého svítání po ledovou noc, od hřejivého slunce po krvavý západ. Každá skladba měla svůj světelný charakter, který umocňoval hudební i dramatickou vrstvu.

Program čerpal z repertoáru nahrávky Čierna zem (J&M, 2008), s totožným obsazením: sólisté Jana Krajčovičová a Jiří M. Procházka, orchestr Opera Diversa, ženský a mužský sbor, a dva tanečníci: Nikola Skřekucká a Tomáš Bakyta (VŠMU Bratislava). Jejich pohybově-dramatické alter ego dotvářelo příběhy lidových balad s velkou výtvarnou i emocionální silou, ať už ztvárnili dívku jako strom a chlapce s neviditelnou sekyrou, nebo tiché duchy minulosti.

Večer zahájila mladá dívka (Tereza Kolmačková, Kantiléna) zpívající prostou ranní melodii. Následoval okamžitý kontrast: Janáčkovo Presto ze Suity pro smyčce explodovalo pod její doznívající linkou. Tento střet lyriky a dramatu nastavil základní dynamiku večera.

Skladby se střídaly ve volně propojeném pásmu. Po lyrických úsecích Ej, žalo dievča, Náš Janýčko malovaný přicházely zbojnické balady s temnější polohou (Ej, nebudem ja dobrý, Ej, šetko ľudi vravia). Výjevy milostné, idylické, ironické i tragické. Sólisté se stávali vypravěči i postavami, tanečníci obrazy, tělem i symbolem.

Vrchol první poloviny přinesla píseň Putovali hudci, sbor potulných muzikantů, harmonia a opakující se rytmus tvořily hypnotickou smyčku. Obraz ženy jako stromu, který je podťat, měl až mýtickou sílu. Symbolika byla srozumitelná a naléhavá, bez potřeby vysvětlování.

Druhá část večera přinesla vojenský motiv: verbuňk, odchod na frontu, smrt. V písni V tom Velickém širém poli zazněl mužský sbor s takovou surovostí a naléhavostí, že se prostor proměnil v bitevní linii. Postupné padání jednotlivých zpěváků, až zůstává stát jen sólista, bylo mrazivé i dojemné.

Následovalo osobní bilancování v Ej, sedeu sem ja sedeu… a vrcholný moment celého večera: Ide Kračuň, ide… Píseň o synovi, který se vrátil z války a marně prosí , aby mu vydala matku, jíž nemohl být nablízku při její smrti. Jiří M. Procházka zde podal výkon mimořádný. Hlasově i lidsky. Neobával se jít až na hranu, nechat hlas vypjatý, vzlyknout, zůstat otevřený bolesti. Nehrál. Zpíval pravdu.

Závěr pásma přinesl několik dalších obrazů. Píseň Ej, bude zima, bude mráz zpívaná dívkami shora jako padající sníh, dramatické zhuštění v A byl jeden zeman nebo tragický horor Išly panny na jahody, jejíž text skrývá pod zdánlivě nevinným začátkem vraždu z vášně. Závěrečný šok byl přesný: divák se ocitá v otupění, ale zároveň si uvědomuje, že vše, co slyšel, jsou autentické lidové písně, zaznamenané v nedalekých regionech, zpívané, tradované, žité.

Závěrem

Projekt Janáčkovy lásky dokázal vytvořit soudržné a působivé scénické pásmo, které neprezentovalo lidovou píseň jako folklórní relikt, ale jako živý, hluboce lidský pramen emocí, vášně, bolesti i osudu. Hudba, slovo, tělo i světlo se tu spojily v jednotné výpovědi o tom, co znamená milovat, odejít, ztratit a přežít. Takové představení nelze jen popsat. Musí se procítit.

Fotografie ze zkoušky