Miloš Štědroň: Dvojí Janáček?

„Dvojí Janáček?

Pokus o nejstručnější životopis

V české hudbě sotva najdeme někoho, jehož tvůrčí vývoj by se odehrával v tak protichůdných peripetiích jako je tomu v případě Leoše Janáčka. Janáček z generace Z. Fibicha, S. Freuda, T. G. Masaryka a mnohých dalších je nejprve pozdně obrozeneckým zjevem se specifiky Moravy a od 90. let XIX. století a zvláště po roce 1900 se mění postupně v solitéra reagujícího výrazně na podněty evropské moderny, aby po roce 1918 se vznikem Československé republiky získal stigma avantgardisty v poválečném víru modernismu 20. let. To byl už o dvě generace starší než nejmladší z účastníků tohoto hnutí.

Zjednodušeně řečeno – Janáčkův vývoj probíhal jaksi nadvakrát – nejprve byl konvenčním a běžným dobovým skladatelem a také sbormistrem, dirigentem, organizátorem koncertního života, varhaníkem pianistou a hudebním kritikem a spisovatelem.

Z této činnosti vyplyne založení hudebního časopisu Hudební listy a z pedagogické činnosti založení varhanické školy, která se v době první republiky změní na konzervatoř. Tyto činnosti se prostupují, v české části Brna na sebe navazují a prolínají se. V 80. letech XIX. století k nim přistoupí aktivisty folkloristy a sběratele lidových písní. Ty, jak se ukáže později, zcela radikálně pozmění Janáčkův tvůrčí profil a jakýsi dosavadní habitus. Janáček totiž není jen běžným sběratelem folklóru – místo salónního folkloristy na dálku a zprostředkovaně je na desítiletí někým, kdo zcela odvrhne dosavadní tradiční kompoziční činnost, splyne s každodenním i svátečním životem vesnických lokalit a ačkoliv iniciátor jeho folklórní činnosti František Bartoš předpokládal, že bude v prvé řadě odborníkem na severovýchodní Moravu, zamiluje si Slovácko a jeho tři oblasti – Podluží, Dolňácko a hlavně Horňácko.

Janáček jako folklorista studuje život lidu komplexně, navazuje na vědecký pozitivismus a jde za něj dál k experimentálním polohám. Co je však nedůležitější, to je skutečnost, že Janáček s týmem spolupracovníků proniká do všech poloh lidové hudby a písně. Neidealizuje tento stav, ale naopak nalézá i rub folklóru. Musí reagovat okamžitě na vzniklé situace a to zcela promění i jeho způsob písma. Konvenční a z klášterní fundace naučené výborně čitelné a hratelné písmo se změní za deset let k nepoznání na rychlopis skic zachycujících okamžik, impresi a také expresivitu všedního dne.

Janáček jako skladatel zcela ustoupí do pozadí a považuje za hlavní smysl své existence i za hlavní umělecké krédo to, co zachytil v lidové hudbě. Nikdo z našich hudebníků tak „nešel mezi lid“, nikdo neproniknul do života regiónů, nepoznal souvislost lidských osudů s tou „živou“ písní.

Janáček neměl mikrofon, kameru, magnetofon… teprve po roce 1900 objevil význam fonografu a plně ho využil. Ve víru této činnosti se přiblížila skladatelova padesátka.

Praha ho dávno přestala považovat za skladatele, po slibných začátcích se stal až do svých 62 let autoritou jen v lokálním Brně. Na konci čtvrtého decennia se rodil nový Janáček – Janáček rychlých a z řeči odpozorovaných nápěvků mluvy, Janáček skic a montáží, který začíná spojovat něco, co bylo dříve nespojitelné. Po prvních dvou operních pokusech je jasné, že Janáčka bude trvale vábit operní scéna. První operu Šárka nedovolí provést libretista Julius Zeyer, který nebyl požádán a plánoval látku pro Dvořáka, druhá opera je spíš folklórní pásmo spojené dějem a teprve třetí před padesátkou psaná Její pastorkyňa se stane stigmatem této v dějinách hudby tak vzácné proměny konvenčního a regionálního autora na solitéra, podivína a posléze jednoho z největších géniů hudby XX. století.

V průběhu této proměny Janáček ztratil obě děti-malého synka Vladimíra a dceru Olgu, v níž se doslova viděl, vnukl jí lásku ke všemu, co mu bylo nejdražší, především k Rusku, k ruskému jazyku a kultuře. Její smrt dovršila rozpad rodiny, ale také vrhla Janáčka jediným směrem, ke skladbě jako jedinému opodstatnění jeho existence. Janáček první končí před čtyřicítkou, druhý Janáček začíná před padesátkou.

Začíná znovu, dnes bychom řekli na zelené louce, v době, kdy mladí bouřliváci Suk, Novák, Nedbal a jiní pomalu stárli. Padesátiletý Janáček po premiéře Její pastorkyně v Brně začíná znovu, s chutí a elánem naplněn spoustou stylových předsevzetí. Folkloristické desítiletí ho impregnovalo, nezestárl, naopak omládl a je ochoten umělecky riskovat v době, kdy se mnohem mladší představitelé české moderny etablovali, usadili a nechtěli experimentovat. Začíná druhý Janáček, Janáček nápěvků mluvy, montáže, Janáček verista, impresionista i expresionista a po roce 1918 i avantgar­dista spolu se Schoenbergem, Bergem, Hindemithem, Stravinským, Křenkem, ale také ještě s Debussym.

Je to Janáček montáže, která se logicky vyvinula z jeho folkloristických rychlých skic, Janáček nápěvků mluvy, které začal zapisovat systematicky od svých 43 let až do konce života. Pro poznání Janáčka je důležité studovat obě zcela odlišné fáze tvůrčího rozvoje. Ten pravý a silný Janáček začíná od kantáty Amarus a třetí opery Její pastorkyňa. Tento projekt zachycuje především Janáčka podivuhodné změny, kdy ze sběratelského a folkloristického úsilí vzniklo něco zcela nového. Východomoravský folklór během více než desíti let proměnil skladatelův běžný a standardní rukopis na jeden z nejoriginál­nějších hudebních projevů přelomu XIX. a XX. století a jeho téměř tří prvních desítiletí.“

Prof. PhDr. Miloš Štědroň, PhD